M
oje originální nápady (povídky, básničky, kreslení, návody atd.) se NESMĚJÍ KOPÍROVAT bez mého souhlasu.
Čtěte, komentujte, kritizujte prostě se tu na chvíli zastavte :)


Manželem proti své vůli!! 6.díl

4. dubna 2018 v 17:36 | katt-chan |  Manželem proti své vůli!!
Manželem proti své vůli 6. díl


"Promiň, neublížila sis?" Deris mě držel v náručí a jistil před pádem. "Ne jsem v pořádku. Nic se nestalo." Můžeme jít dál proplulo mou myslí. Deris nic. Díval se mi do očí a stále mě svíral okolo pasu. "Už to není daleko jdeme." Podařilo se mi říct nahlas, ale s ním to nehnulo. Byl jako očarovaný a přikovaný zároveň. Chytila jsem jeho ruku a pomalu jí dávala pryč, když mě znovu pevně sevřel.




"Co je to s tebou? Pusť mě." Usmála jsem se, až mi zajiskřilo v očích. Opětoval úsměv a pustil mě. "Vážně jsi v pořádku?" Stále měl připitomělý výraz ve tváři a okolo očí malé vějířky vrásek od starosti a úsměvu. "Jsi roztomilý." Uniklo mi z úst a pohladila jsem ho po kaštanových jemných vlasech a letmo po tváři, jako by se ho dotklo pírko a rychle odlétlo. Na cestě jsem vyčarovala kopulky se světlem, aby viděl na cestu. Já znala každý kořen a větev, ale on je tu poprvé. Měla jsem to udělat, už když se smrákalo a k tomuhle by nedošlo. Cítím jeho pohled v zádech jak mě hlídá a sám několikrát znovu škobrtl. Myslel si, že o tom nevím. Kdy se mi podařilo tolikrát se usmát naposled? Mockrát to nebylo a v poslední době vůbec ne. Jen tak jsem se otočila a viděla jak si Derik sjíždí prsty po vlasech a tváři. Jako by se ujišťoval jestli to nebyl sen. V zápětí se mi otevřel náhled do jeho myšlenek a opravdu nevěděl jestli to bylo pohlazení a nebo jestli se mu to zdálo. Zaklepal hlavou a bylo to pryč.

"Jsme tu." Zhasla jsem osvětlení na pěšině a vzala ho za ruku. Nejdřív ucukl, ale pak se mě chytil. "Proč?" Zeptal se a přitom se nechal táhnout za mnou mezi stromy. "Sám uvidíš." Pozor kořen a ještě jeden a teď prudce dolů. Poslouchal můj hlas a nechal se vést. Ještě pár minut. "Tady svítit nemohu neměli by pak žádnou moc." Jak na ně uvidím pomyslel si přesně v okamžiku, kdy se celá louka měnila. První bylinka hned kousek před námi zazářila do všudypřítomné tmy. "Už je vidíš?" A po ní další a další. Celé místo se zalilo září zralých bylinek. "Jak jsi to udělala? Je to nádhera." Zašeptal a bál se udělat krok. "To je síla světloní tak se ta bylinka jmenuje. Potřebují jí nasbírat plný košík, než zhasne. Máme asi hodinu šikovné ruce navíc se budou hodit." Drobné kvítky zazářili ještě víc, až oči bolely. "Podej mi košík ukážu ti jak se trhají." Položil ho vedle mě a přidřepl si k jedné z nich. "Takhle jí chytneš a zlomíš v půlce zbytek tam necháš, aby mohla pomalu znovu růst." Kývnul a zkusil hned tu vedle. "No výborně tak honem máme málo času." Ve dvou to šlo o dost lépe a v košíku to notně přibývalo. Košík jsme měli mezi sebou a poponášeli, když jsme oblast vysbírali. "Kolik ještě?" Narovnal se a protáhl. Očkem si ho prohlížím a lituji, že zrovna on tu musí zůstat se mnou. "Jednou tolik, než máme." Odfouknul si a bez dalšího slova se znovu ohnul a sbíral dál. Pak se otočil. "Tohle děláš vždycky sama?" Jeho pohled dolétl k velkému koši a maličkým kvítkům. Přikývla jsem. Usmál se. "Odteď nebudeš pomůžu ti. Tohle zvládám."

Měl ztuhlá ramena a celá postava byla pokrčená. Musí ho to dost bolet. Byl určitě zvyknutý na těžkou práci, ale sběr květin je taky náročný. Pospíšila jsem si a otrhala zbytek okolo sebe. "Hotovo máme plno. Skvěle si mi pomohl." V té chvíli se květiny začaly zavírat. Jejich světlo pohaslo. "To bylo na čas." Otřel si orosené čelo a blíž přitáhl kabát. Sundala jsem si šátek a zakryla svítící květy v košíku. "Půjdeme." Máchnutím se znovu rozsvítila nedaleko hlavní cesta k domovu. Popadla jsem košík. Nevadilo mi ho nést, když se naše ruce dotkly a Deris košík převzal. "Vezmu to." Byl vyčerpaný, ale nic nepřiznal. Proč je tak tvrdohlavý v jednu chvíli je na mě hodný a v druhé zase vznětlivý. Nevyznám se v něm, asi to bude oboustranné. Snaží se mě snad poznat? Nevěděla jsem nic jeho mysl byla uzamknutá a pak, že to neumí. Jdeme mlčky zpátky, když mi to nedalo. "Máš uzamčenou mysl ani tě to nebudu muset učit. Je dobře, že si zvykáš."

"Ale já ji nezamkl nevím jak se to dělá."
"Budeme trénovat to zvládneš a pak tě naučím jak si rozsvítit na cestě."
" Já nejsem kouzelník." Nadhodil košík a předehnal mě.
"Budeš lepší, než já a ani nezestárneš." Volám na něj.
"Jak jsi to myslela s tím, že nezestárnu? Ty, už stará jsi a já zůstanu mladý?" Vrtalo mu to hlavou.
"Ale já nejsem stará, jen tak vypadám." Zastavil se a já ho pomalu došla.
"Vždyť jsi i pomalá. Nosíš hůlku, když jdeš dál a sotva by si unesla tak těžkej koš, i když v něm sou jen kytky." Tak teď jsem se zase naštvala já. Mávla jsem rukou.
"Uvidíme se doma."

Ona mě tu nechala ? To jako fakt? Já chci taky domů, už nemůžu a nechci jít sám. "Tak pojď ty hrdino." Čapla jsem ho za ruku a přemístila do hradu. "To mě vyděsilo." Sesunul se na svou postel. Sebrala jsem hbitě košík a odnesla ho mimo dosah světla. "Svlékni se."

"Cože jen přes mou mrtvolu!!!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama